První zmínky o výrobě damaškové oceli pocházejí již z poloviny 1. tisíciletí př. n. l., tedy z rané doby železné. Kolébkou zrodu technologie výroby Damašku byla pravděpodobně Indie, nicméně výrobky z něj se postupně šířily po starověkém a středověkém světě a brzy začaly být napodobovány snad všemi civilizacemi, které ovládaly technologii zpracování železa. Důležitým centrem obchodu s tímto materiálem a výrobky z něj se stal syrský Damašek, podle nějž tato ocel získala svůj název. V Evropě raného středověku používali damaškovou ocel franští, vikinští a později též španělští a němečtí mečíři. Zřejmě nejdokonalejšího rozvoje dosáhla technologie výroby damašku v Japonsku, kde se damašku používalo k výrobě proslulých a kvalitních samurajských mečů. Stejně jako veškerá výroba zbraní byla i tato technologie dovedena japonskými mečíři k dokonalosti. Nicméně tajemství výroby „pravého“ damašku se vytratilo někdy kolem 18. století. Znovuzrození pak tato technologie zažívá od 70. let minulého století. Nejtypičtější charakteristikou damašku je jeho vzhled. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu totiž vynikne jeho vnitřní vrstvená struktura (různé druhy ocelí jsou stejnou látkou působící po stejně dlouhou dobu naleptány různě hluboko). Výsledkem je nápadná, velmi dekorativní kresba, jejíž vzor může být velice rozmanitý podle technik použitých při výrobě. Damašková ocel se v současnosti vyrábí kovářským svařováním v jeden celek z různých tříd oceli s různým obsahem uhlíku. Výsledkem je střídání tvrdých, měkkých a viskózních vrstev. Důsledkem toho je, že se na ostří vytváří tzv. „mikropila“, která poskytuje vynikající dlouhotrvající řezné vlastnosti nože. Mechanické vlastnosti damašku se do jisté míry zlepšují s rostoucím počtem vrstev až do stadia, kdy se materiál opět začne chovat jako homogenní blok. Je žádoucí dosáhnout cílového počtu vrstev při co nejmenším počtu svařování. Toho se docílí precizní prací, a dále zvýšením počtu vrstev v paketu a vícečetným (tj. více než 2x) nasekáváním a překládáním po každém svaření.
The first evidence of the production of Damascus steel can be traced back as far as 500 BC, to the early Iron Age. The steel was probably first produced in India, but the products, especially war equipment such as knives, armor and swords, spreaded to the whole ancient world. Thus Damascus knives and swords dominated the weapon industry from the Iron Age to the Viking age and the technique was soon imitated. An important center of trade with this material and steel handicraft was Damascus, Syria. The steel itself was produced not in this place. When Europeans first encountered these patterned weapons during Crusades, they adopted the name Damascus steel acording to this trading center. In Europe, Damast was used in the early Middle Ages by Franks and Vikings and later by Spanish and German sword makers. The production method of Damascus steel has perhaps reached its greatest developmnet in Japan. The finest blades ever made were the Samurai swords of Japan, which may contain a million layers of steel. Thus the technology of Damast as well as the whole weapon industry has been perfected by Japanese swordsmiths. However, Damascus steel had been a lost technology from the early 1700´s up until World War II. It again has gained popularity since the mid 1970´s. The most typical characteristic of Damascus blade is its surface appearance. After sanding, etching and polishing the surface its internal layered structure come out (different types of steel are etched on different deep by the same active substance for the same period of time). The result is remarkable, highly decorative drawing with various pattern depending on techniques used by blacksmith. Damascus steel is currently produced by technique of forge welding into one unit from different types of steel with different carbon contents. The result is combining hard, soft and viscous layers. By forging different types of steel the so-called „microsaw“ come out on the blade, which provides excellent long-standing cutting quality of the blade. Mechanical characteristics of Damascus are improving to some extent with increasing number of layers up to the stage where the material become homogeneous block. It is desirable to achieve the target number of layers with the smallest number of welding. This can be achieved by precise work as well as by increasing the number of layers in the billet and by multiple (i.e. more than 2x) folding after each weld.
